pátek, dubna 04, 2008

Na pódiu v přesile...

Nemaje dnes večer co dělat, pln chuti navštívit nějakou akci rozodl jsem se vyrazit do Akropole na koncert ze série Future Line. Future Line jsou dotované akce Paláce Akropolis pro začínající kapely. Dnes vystoupila kapela ÚDOLNÍbeat z Brna. Dorazil jsem půl hodiny po plánovaném začátku, koncert však stále ještě nezačal. Pak jsem si uvědomil, že jsem asi první platící divák, což vyrtvalo až do začátku koncertu. V průběhu sice ještě nějací lidé přišli, přesto jsme my - diváci - zůstali v přesile. A to kapela nebyla nijak výrazně početná! ÚDOLNÍbeat hráli dobře, kocert se mi líbil, ale asi bych nechtěl být v jejich kůži. Pikantní na tom je, že se mi to nestalo poprvé. I když pravda, prvně jsme nebyli v přesile. Je tomu asi tři roky co jsem se vydal na koncert Vladimíra Merty, kde jsme byli platící diváci dva. Přidali se k nám uvaděčka, zvukař a jeho dcera. Vladimír přijel na kole, to zaparkoval na pódiu, sednul si na zem a spustil. Zvukaře nebylo potřeba (proto je možné jej regulérně započítat mezi diváky). Docela příjemný koncert to byl. Vláďa hrál na přání, ale taky jej to tenkrát mrzelo a přemýšlel, kde je chyba, že nás přišlo tak málo... Inu muzikant, ten tvrdej chleba má...

neděle, října 14, 2007

Kudy?

Tmou? Dnem? Lamí stezkou? Krtčí norou? Bednou? Matrixem? Exitem? Výčet by mohl pokračovat ještě dlouho. Odkazuje na zajímavý fenomén zvaný "(městské) šifrovací hry".
...tak začínal post, který jsem měl již nějakou dobu rozepsaný. Když jsem ale zapátral na netu, zjistil jsem, že o "šifrovačkách" je toho napsáno dost. Třeba jednou sepíšu i svůj názor, ne však teď. Teď jen odkazy:
Kalendář šifrovacích her
Noční šifrovací hry
K výčtu na začátku bych ještě přidal: "a to vše Nonstop!" Což by mohlo odkazovat na hru, kterážto není ani v Kalendáři na herce (viz odkaz) a o níž jsem se dozvěděl před nedávnem. Za 2 týdny proběhne 4. ročník. Již jsme přihlášeni...!
A pro úplnost odkaz: Nonstop4
Dodatek: Nonstop již na herce je, ale dlouho nebyl.

Změna...

...je život. Tak se to praví v jednom známém rčení. Asi to tak skutečně je, právě si to zažívám. Je tomu zhruba dva měsíce co jsem změnil podnájem. K lepšímu, což jsou ty příjemnější změny. A v pátek jsem byl naposledy ve své první opravdové práci. Po necelých dvou letech končím na psychiatrii a jdu zkusit něco nového. Doufám, že to bude jako s bytem - k lepšímu. Ale kdo ví...

středa, února 07, 2007

Cesta stále cílem...

Skládaje nedávno zkoušku z lásky k moudrosti pamatuji si ještě pár zvučných filozofických jmen. Taky jsem poznal autora výroku „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Byl jím Hérakleitos, temný antický filosof. Namlouvám si, a chci v tomto setrvat, že regenerace těchto mých poznámek není druhým vstupem do stejné řeky. Panta rhei. Vše plyne. Řeka ani ten, kdo do ní vstupuje nejsou stejní... Jen cesty stále zůstávají. Teď se dívám na nadpis a zní mi to jako Honza málem králem, to asi aby té filosofie nebylo příliš.

Stručná rekapitulace, co se za poslední rok událo (po vzoru Respektu – jednou větou): Dokončil jsem školu. Tři dny poté nastoupil na plný úvazek do prvního zaměstnání na psychiatrickou kliniku. Na maškarním plese jsme s kamarády vystoupili jako teroristická skupina Alča-zírá. Pětadvacáté narozeniny jsem oslavil pětiminutovým vystoupením na pódiu festivalu United Islands of Prague. Proběhl druhý ročník rodinné expedice, tentokrát s menším počtem účastníků, přesto zdařilý; přešli jsme Rychlebské hory. Po více než půl roce od ukončení studia jsem byl promován bakalářem. Dva týdny dovolené jsem si vybral na dětský tábor a nelitoval jsem. Začal jsem studovat další školu; vybíral jsem mezi sociální prací a sociální pedagogikou, vyhrála pedagogika. Pořídil jsem si digitální cvakátko. Navštívil jsem v polské Wroclawi kamarádku ze Španělska, kterou jsem poznal v Belgii (=multikulturalita v praxi). Podruhé jsem se účastnil akce zvané 88 hodin, tentokrát jsme ji však zkrátili na 44 hodin; nedokončili jsme. Konečně jsem si koupil kolo (trekové). Tradiční zimní stanování proběhlo netradičně v malebném prostředí na Staré Olešce; dost netradiční byly i vepřové hody a točené pivo. Skončil jsem svou dva roky trvající kariéru barmana a asistenta terapeuta v tréninkové kavárně. Nechal jsem se zlákat, abych vyrazil na hory na snowboard, doposud jsem na tom nestál; na horách však v půlce ledna nebyl sníh, takže předchozí věta nadále platí. Poprvé v životě jsem navštívil holiče; nechal jsem se po dvanácti letech ostříhat. Začal jsem znovu psát blog.







PS: Chtěl jsem, aby byly obrázky vedle sebe (jako v Respektu :) to se mi však nepodařilo...

pátek, září 23, 2005

Prvni vetsi odmlceni...

...ktere postihlo nejen tento blog, jest zpusobeno pravdepodobne starostmi kolem zacatku roku akademickych ci skolnich. I v mem pripade mi v techto dnech prilis casu nezbyva a hlavne chybi pripojeni na internet. Proto jen strucne co se udalo, snad bude cas, rozepsat se i vice...

Sadrova fixace z me leve nohy je jiz sundana, noha stale poboliva, ale je to uz lepsi. Velkou vyhodou bylo, ze jsem byl aspon donucen sedet doma a pripravovat se na statnice, ktere jsem nasledne v pulce zari uspesne zvladnul (hlavne asi proto, ze kolem poletovala nejaka zlata muska).
Zanedlouho po statnicich jsem se presunul opet do maticky stovezate. Nyni se jiz zabydluji na koleji, brigadnicim (v kavarne za barem), praxuju (v kavarnach za barem)a mezitim pisu bakalarskou praci (obcas taky po kavarnach). Stava se ze me kavarensky povalec... :o) Je toho pomerne hodne, ale lepsi nez aby byla nuda. Jen je to casove narocne. Vubec nevim, vyjde-li mi cas na nejake potulky podzimni prirodou, ale snad ano...
Jeste jedna (ne)podstatna zmena. Jak jsem psal v nejakem z minulych postu, jiz jsem nainstaloval operacni system Linux. Zatim je to teda boj! Ale pomalicku se zacinam orientovat a zatim me to bavi. Mam ho jiz asi 2 tydny a jeste jsem nebootoval Windowsy, coz osobne povazuju za uspech, ale nepredbihejme. Kdi vi, jak dlouho mi to vydrzi.

...podzimní obloha dala se do gala, večerní vánek se do vlasů vplétá...

pátek, září 02, 2005

Dg: S934

Ano, na každého jednou dojde. Nechaje patní kost chvíli v klidu domova, rozbolela se tato natolik, že téměř nebylo možné na ni došlápnout. Donucen starostlivými rodiči svolil jsem k návštěvě chirurgické pohotovosti. Pán doktor byl příjemný, nezapomněl si rýpnout do mého studijního oboru a pak dodal, že jsem přes danou problematiku odborník a že si mám terapii navrhnout sám. Vtipálek jeden. Inu, vzhledem k tomu, že rentgenové paprsky promítnuté na speciální osvitový papír skrze patu mou možnou zlomeninu nepotvrdily, naskytly se dvě možnosti. Buď nechat levou nohu minimálně deset dní v naprostém klidu, ledovat a mazat mastmi předepsanými, nebo imobilizace na dobu 7mi dnů. Oba jsme souhlasili, že varianta znehybnění na jeden týden bude lepší a tak i udělali. Docela vtipní byli "dělníci" v sádrovně. Opravdu byli nápadně podobni kopáčům a bílý oděv na nich působil poněkud nepřirozeně. Šlo však vidět, že ve své práci mají už zaběhnutou rutinu, což nevím, je-li dobře či nikoli. Každopádně jsem individuální přístup k pacientovi od těchto pánů, nota bene v pátek odpoledne, neočekával ani nevyžadoval.
A tak se přihodilo, že i na mě v tomto směru došlo. Do dnešního dne jsem se mohl chlubit, že jsem ještě nikdy v sádře nic neměl (teda, jednou jsem sádru měl, ale nikoli na něčem, nýbž v něčem - v ústech. Byl jsem prořezávat hrazdičku nebo uzdičku nebo jak se to jmenuje, prostě takovou tu spojku mezi rtem a dásní.).
Na sádru nesmím aspoň 24 hodin došlápnout, po té je sádra chodící a prý téměř nezničitelná. Tak uvidíme. Zítra odpoledne se totiž chystám na stavbu, dělat pomocníka zedníkovi.
Ještě snad dovysvětlení, Dg: S934 je v mém případě contusio calcanei sinistri - naražení levé kosti patní. Kdyby snad někoho zajímala přesná definice dané diagnózy, pak nechť si dohledá tady.
A to je tedy konec mé cesty z banky... nebo je to začátek...?

...až déšť se vsákne tak vystoupí řeka...

Cestou z banky

I zjistil jsem včera snažíce se vybrat peníze z bankomatu, že mám již měsíc propadlou kreditní kartu. Nezbylo, než dojít si do banky pro novou. K mému milému překvapení tam už nová karta na mě čekala. Celá procedůra netrvala více než deset minut. Cestu z města bylo nutno absolvovat vlakem, neb jiného dopravního prostředku jsem k dispozici neměl. Vzhledem k tomu, že do odjezdu jsem měl hodinu čas, vydal jsem se do kavárny na kafe a pivo. Tak jsem se začetl do knihy, že jsem na nádraží vyrazil až na poslední chvíli. A jak už to tak bývá, když člověk pospíchá, u pokladny byla fronta odhadem na deset minut. V tu dobu měl vlak být už minutu pryč. Doběhl jsem tedy již se rozjíždějící vlak bez patřičného jízdního dokladu. Ani nevím, co mě to napadlo, vždyť je možné si s dvaceti korunovou přirážkou jízdenku zakoupit i u průvodčího, ale rozhodl jsem se na příští zastávce vystoupit a zbytek dojít pěšky. V hlavě mi zněla známá melodie o zrychleném vlaku, který náhle stojí v půli cesty. Zvolil jsem cestu polem podél řeky. Však hned za vesnicí, v níž jsem vlak opustil, objevila se v poli strouha. Nevelká, přesto poměrně hluboká a s příkrým srázem. K mostku to nebylo daleko, možná 50 metrů, ale v hlavě mé vyvstala zběsilá myšlenka strouhu přeskočit. Přitáhnul jsem popruhy batohu, odměřil vzdálenost pro rozběh, rozběhl se a skočil. Dopadl jsem asi tak do půlky protějšího srázu, podařilo se mi však zachytit se trávy a na srázu se udržet. Při doskoku mi však ruplo v kosti patní na levé noze. Nadávky, které se hrnuly z mých úst patřily nikomu jinému než mně samotnému za onen geniální nápad strouhu místo obcházení přeskočit. Tak jsem celou cestu domů (odhadem 5 km) kulhal. Patní kost je pravděpodobně naražená a bolí, ale snad se to rozchodí. Za doktorem se mi nechce.

...a náhle už není kam spěchat, vítací výbory nebudou čekat...