Cestou z banky

I zjistil jsem včera snažíce se vybrat peníze z bankomatu, že mám již měsíc propadlou kreditní kartu. Nezbylo, než dojít si do banky pro novou. K mému milému překvapení tam už nová karta na mě čekala. Celá procedůra netrvala více než deset minut. Cestu z města bylo nutno absolvovat vlakem, neb jiného dopravního prostředku jsem k dispozici neměl. Vzhledem k tomu, že do odjezdu jsem měl hodinu čas, vydal jsem se do kavárny na kafe a pivo. Tak jsem se začetl do knihy, že jsem na nádraží vyrazil až na poslední chvíli. A jak už to tak bývá, když člověk pospíchá, u pokladny byla fronta odhadem na deset minut. V tu dobu měl vlak být už minutu pryč. Doběhl jsem tedy již se rozjíždějící vlak bez patřičného jízdního dokladu. Ani nevím, co mě to napadlo, vždyť je možné si s dvaceti korunovou přirážkou jízdenku zakoupit i u průvodčího, ale rozhodl jsem se na příští zastávce vystoupit a zbytek dojít pěšky. V hlavě mi zněla známá melodie o zrychleném vlaku, který náhle stojí v půli cesty. Zvolil jsem cestu polem podél řeky. Však hned za vesnicí, v níž jsem vlak opustil, objevila se v poli strouha. Nevelká, přesto poměrně hluboká a s příkrým srázem. K mostku to nebylo daleko, možná 50 metrů, ale v hlavě mé vyvstala zběsilá myšlenka strouhu přeskočit. Přitáhnul jsem popruhy batohu, odměřil vzdálenost pro rozběh, rozběhl se a skočil. Dopadl jsem asi tak do půlky protějšího srázu, podařilo se mi však zachytit se trávy a na srázu se udržet. Při doskoku mi však ruplo v kosti patní na levé noze. Nadávky, které se hrnuly z mých úst patřily nikomu jinému než mně samotnému za onen geniální nápad strouhu místo obcházení přeskočit. Tak jsem celou cestu domů (odhadem 5 km) kulhal. Patní kost je pravděpodobně naražená a bolí, ale snad se to rozchodí. Za doktorem se mi nechce.

...a náhle už není kam spěchat, vítací výbory nebudou čekat...