Na pódiu v přesile...

Nemaje dnes večer co dělat, pln chuti navštívit nějakou akci rozodl jsem se vyrazit do Akropole na koncert ze série Future Line. Future Line jsou dotované akce Paláce Akropolis pro začínající kapely. Dnes vystoupila kapela ÚDOLNÍbeat z Brna. Dorazil jsem půl hodiny po plánovaném začátku, koncert však stále ještě nezačal. Pak jsem si uvědomil, že jsem asi první platící divák, což vyrtvalo až do začátku koncertu. V průběhu sice ještě nějací lidé přišli, přesto jsme my - diváci - zůstali v přesile. A to kapela nebyla nijak výrazně početná! ÚDOLNÍbeat hráli dobře, kocert se mi líbil, ale asi bych nechtěl být v jejich kůži. Pikantní na tom je, že se mi to nestalo poprvé. I když pravda, prvně jsme nebyli v přesile. Je tomu asi tři roky co jsem se vydal na koncert Vladimíra Merty, kde jsme byli platící diváci dva. Přidali se k nám uvaděčka, zvukař a jeho dcera. Vladimír přijel na kole, to zaparkoval na pódiu, sednul si na zem a spustil. Zvukaře nebylo potřeba (proto je možné jej regulérně započítat mezi diváky). Docela příjemný koncert to byl. Vláďa hrál na přání, ale taky jej to tenkrát mrzelo a přemýšlel, kde je chyba, že nás přišlo tak málo... Inu muzikant, ten tvrdej chleba má...

Kudy?

Tmou? Dnem? Lamí stezkou? Krtčí norou? Bednou? Matrixem? Exitem? Výčet by mohl pokračovat ještě dlouho. Odkazuje na zajímavý fenomén zvaný "(městské) šifrovací hry".
...tak začínal post, který jsem měl již nějakou dobu rozepsaný. Když jsem ale zapátral na netu, zjistil jsem, že o "šifrovačkách" je toho napsáno dost. Třeba jednou sepíšu i svůj názor, ne však teď. Teď jen odkazy:
Kalendář šifrovacích her
Noční šifrovací hry
K výčtu na začátku bych ještě přidal: "a to vše Nonstop!" Což by mohlo odkazovat na hru, kterážto není ani v Kalendáři na herce (viz odkaz) a o níž jsem se dozvěděl před nedávnem. Za 2 týdny proběhne 4. ročník. Již jsme přihlášeni...!
A pro úplnost odkaz: Nonstop4
Dodatek: Nonstop již na herce je, ale dlouho nebyl.

Změna...

...je život. Tak se to praví v jednom známém rčení. Asi to tak skutečně je, právě si to zažívám. Je tomu zhruba dva měsíce co jsem změnil podnájem. K lepšímu, což jsou ty příjemnější změny. A v pátek jsem byl naposledy ve své první opravdové práci. Po necelých dvou letech končím na psychiatrii a jdu zkusit něco nového. Doufám, že to bude jako s bytem - k lepšímu. Ale kdo ví...

Cesta stále cílem...

Skládaje nedávno zkoušku z lásky k moudrosti pamatuji si ještě pár zvučných filozofických jmen. Taky jsem poznal autora výroku „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky“. Byl jím Hérakleitos, temný antický filosof. Namlouvám si, a chci v tomto setrvat, že regenerace těchto mých poznámek není druhým vstupem do stejné řeky. Panta rhei. Vše plyne. Řeka ani ten, kdo do ní vstupuje nejsou stejní... Jen cesty stále zůstávají. Teď se dívám na nadpis a zní mi to jako Honza málem králem, to asi aby té filosofie nebylo příliš.

Stručná rekapitulace, co se za poslední rok událo (po vzoru Respektu – jednou větou): Dokončil jsem školu. Tři dny poté nastoupil na plný úvazek do prvního zaměstnání na psychiatrickou kliniku. Na maškarním plese jsme s kamarády vystoupili jako teroristická skupina Alča-zírá. Pětadvacáté narozeniny jsem oslavil pětiminutovým vystoupením na pódiu festivalu United Islands of Prague. Proběhl druhý ročník rodinné expedice, tentokrát s menším počtem účastníků, přesto zdařilý; přešli jsme Rychlebské hory. Po více než půl roce od ukončení studia jsem byl promován bakalářem. Dva týdny dovolené jsem si vybral na dětský tábor a nelitoval jsem. Začal jsem studovat další školu; vybíral jsem mezi sociální prací a sociální pedagogikou, vyhrála pedagogika. Pořídil jsem si digitální cvakátko. Navštívil jsem v polské Wroclawi kamarádku ze Španělska, kterou jsem poznal v Belgii (=multikulturalita v praxi). Podruhé jsem se účastnil akce zvané 88 hodin, tentokrát jsme ji však zkrátili na 44 hodin; nedokončili jsme. Konečně jsem si koupil kolo (trekové). Tradiční zimní stanování proběhlo netradičně v malebném prostředí na Staré Olešce; dost netradiční byly i vepřové hody a točené pivo. Skončil jsem svou dva roky trvající kariéru barmana a asistenta terapeuta v tréninkové kavárně. Nechal jsem se zlákat, abych vyrazil na hory na snowboard, doposud jsem na tom nestál; na horách však v půlce ledna nebyl sníh, takže předchozí věta nadále platí. Poprvé v životě jsem navštívil holiče; nechal jsem se po dvanácti letech ostříhat. Začal jsem znovu psát blog.







PS: Chtěl jsem, aby byly obrázky vedle sebe (jako v Respektu :) to se mi však nepodařilo...

Prvni vetsi odmlceni...

...ktere postihlo nejen tento blog, jest zpusobeno pravdepodobne starostmi kolem zacatku roku akademickych ci skolnich. I v mem pripade mi v techto dnech prilis casu nezbyva a hlavne chybi pripojeni na internet. Proto jen strucne co se udalo, snad bude cas, rozepsat se i vice...

Sadrova fixace z me leve nohy je jiz sundana, noha stale poboliva, ale je to uz lepsi. Velkou vyhodou bylo, ze jsem byl aspon donucen sedet doma a pripravovat se na statnice, ktere jsem nasledne v pulce zari uspesne zvladnul (hlavne asi proto, ze kolem poletovala nejaka zlata muska).
Zanedlouho po statnicich jsem se presunul opet do maticky stovezate. Nyni se jiz zabydluji na koleji, brigadnicim (v kavarne za barem), praxuju (v kavarnach za barem)a mezitim pisu bakalarskou praci (obcas taky po kavarnach). Stava se ze me kavarensky povalec... :o) Je toho pomerne hodne, ale lepsi nez aby byla nuda. Jen je to casove narocne. Vubec nevim, vyjde-li mi cas na nejake potulky podzimni prirodou, ale snad ano...
Jeste jedna (ne)podstatna zmena. Jak jsem psal v nejakem z minulych postu, jiz jsem nainstaloval operacni system Linux. Zatim je to teda boj! Ale pomalicku se zacinam orientovat a zatim me to bavi. Mam ho jiz asi 2 tydny a jeste jsem nebootoval Windowsy, coz osobne povazuju za uspech, ale nepredbihejme. Kdi vi, jak dlouho mi to vydrzi.

...podzimní obloha dala se do gala, večerní vánek se do vlasů vplétá...

Dg: S934

Ano, na každého jednou dojde. Nechaje patní kost chvíli v klidu domova, rozbolela se tato natolik, že téměř nebylo možné na ni došlápnout. Donucen starostlivými rodiči svolil jsem k návštěvě chirurgické pohotovosti. Pán doktor byl příjemný, nezapomněl si rýpnout do mého studijního oboru a pak dodal, že jsem přes danou problematiku odborník a že si mám terapii navrhnout sám. Vtipálek jeden. Inu, vzhledem k tomu, že rentgenové paprsky promítnuté na speciální osvitový papír skrze patu mou možnou zlomeninu nepotvrdily, naskytly se dvě možnosti. Buď nechat levou nohu minimálně deset dní v naprostém klidu, ledovat a mazat mastmi předepsanými, nebo imobilizace na dobu 7mi dnů. Oba jsme souhlasili, že varianta znehybnění na jeden týden bude lepší a tak i udělali. Docela vtipní byli "dělníci" v sádrovně. Opravdu byli nápadně podobni kopáčům a bílý oděv na nich působil poněkud nepřirozeně. Šlo však vidět, že ve své práci mají už zaběhnutou rutinu, což nevím, je-li dobře či nikoli. Každopádně jsem individuální přístup k pacientovi od těchto pánů, nota bene v pátek odpoledne, neočekával ani nevyžadoval.
A tak se přihodilo, že i na mě v tomto směru došlo. Do dnešního dne jsem se mohl chlubit, že jsem ještě nikdy v sádře nic neměl (teda, jednou jsem sádru měl, ale nikoli na něčem, nýbž v něčem - v ústech. Byl jsem prořezávat hrazdičku nebo uzdičku nebo jak se to jmenuje, prostě takovou tu spojku mezi rtem a dásní.).
Na sádru nesmím aspoň 24 hodin došlápnout, po té je sádra chodící a prý téměř nezničitelná. Tak uvidíme. Zítra odpoledne se totiž chystám na stavbu, dělat pomocníka zedníkovi.
Ještě snad dovysvětlení, Dg: S934 je v mém případě contusio calcanei sinistri - naražení levé kosti patní. Kdyby snad někoho zajímala přesná definice dané diagnózy, pak nechť si dohledá tady.
A to je tedy konec mé cesty z banky... nebo je to začátek...?

...až déšť se vsákne tak vystoupí řeka...

Cestou z banky

I zjistil jsem včera snažíce se vybrat peníze z bankomatu, že mám již měsíc propadlou kreditní kartu. Nezbylo, než dojít si do banky pro novou. K mému milému překvapení tam už nová karta na mě čekala. Celá procedůra netrvala více než deset minut. Cestu z města bylo nutno absolvovat vlakem, neb jiného dopravního prostředku jsem k dispozici neměl. Vzhledem k tomu, že do odjezdu jsem měl hodinu čas, vydal jsem se do kavárny na kafe a pivo. Tak jsem se začetl do knihy, že jsem na nádraží vyrazil až na poslední chvíli. A jak už to tak bývá, když člověk pospíchá, u pokladny byla fronta odhadem na deset minut. V tu dobu měl vlak být už minutu pryč. Doběhl jsem tedy již se rozjíždějící vlak bez patřičného jízdního dokladu. Ani nevím, co mě to napadlo, vždyť je možné si s dvaceti korunovou přirážkou jízdenku zakoupit i u průvodčího, ale rozhodl jsem se na příští zastávce vystoupit a zbytek dojít pěšky. V hlavě mi zněla známá melodie o zrychleném vlaku, který náhle stojí v půli cesty. Zvolil jsem cestu polem podél řeky. Však hned za vesnicí, v níž jsem vlak opustil, objevila se v poli strouha. Nevelká, přesto poměrně hluboká a s příkrým srázem. K mostku to nebylo daleko, možná 50 metrů, ale v hlavě mé vyvstala zběsilá myšlenka strouhu přeskočit. Přitáhnul jsem popruhy batohu, odměřil vzdálenost pro rozběh, rozběhl se a skočil. Dopadl jsem asi tak do půlky protějšího srázu, podařilo se mi však zachytit se trávy a na srázu se udržet. Při doskoku mi však ruplo v kosti patní na levé noze. Nadávky, které se hrnuly z mých úst patřily nikomu jinému než mně samotnému za onen geniální nápad strouhu místo obcházení přeskočit. Tak jsem celou cestu domů (odhadem 5 km) kulhal. Patní kost je pravděpodobně naražená a bolí, ale snad se to rozchodí. Za doktorem se mi nechce.

...a náhle už není kam spěchat, vítací výbory nebudou čekat...

Toho času před rokem

Jak se nám ta historie pěkně opakuje! Alespoň v některých detailech (na nějaké odborné analýzy, či polemiky nemám právo, ni chuť!). Je tomu téměř přesně rok, co jsme pobývali na workcampu v malinkaté vísce zvoucí se Tangsehl na severu Německa. Pracovali jsme na poměrně malé rodinné farmě a našim hlavním úkolem byla práce na fasádě domečku, jakési ubytovny pro návštěvníky farmy. Tato vzpomínka se mi v tyto dny vybavila nejen proto, že jeden ze zahraničních účastníků workcampu přivítal do naší malé země, ale především proto, že jsem tohoto návštěvníka nemohl přijít pozdravit. Důvodem byla (a stále je) práce na našem baráku, kdy, mimojiné, jsme malovali fasádu a to téměř úplně stejnou barvou jako před rokem v Tangsehlu! Barva sice nebyla zdaleka tak ekologická, jako loni, ale odstín byl až nebezpečně podobný. Se mi vybavily vzdechy kolegyň, které se nakonci workcampu dušovaly, že už nikdy nebudou malovat, a když, tak určitě ne oranžovou! No mi se to nepovedlo, maloval a natíral jsem za ten rok dokonce několikrát a navíc přesně rok po workcampu dokonce stejný typ práce i stejným odstínem... přesto, nebo možná právě proto, mi to vyluzovalo úsměv na tváři. Moc rád na dny strávené na workcampu vzpomínám, bylo tam parádně!
K tomuto postu mám dosti výstižnou fotku, bohužel, jak jsem již podotknul v některém z předchozích postů, nemám skenr... měl bych se nad tím zamyslet a pokusit se s tím něco provést...

...it's time to leave this town, it's time to steal away
let's go get lost anywhere in the U.S.A....

"Proces zvyšující toleranci...

...organismu vůči extrémním podmínkám, například chladu nebo suchu, tím, že se nejprve vystaví stejným avšak méně extrémním podmínkám." Není těžké uhádnout, které heslo tato definice popisuje. A přidám-li k tomu, že mě myšlenka napsat tento post napadla ve sprše, je to víc než jasné. Otužování. Úžasná věc. Začátkem prázdnin, vlastně už mnohem dřív, jsem si uvědomil, jak má tolerance vůči nízkým teplotám klesá. Ale odvaha pustit si ve sprše studenou vodu mi scházela (zde nutno podotknout, že máme doma studu a studniční voda je hodně studená!). Ovšem na Expedici Beskydy (viz příspěvek níže) jsme k otužování byli víceméně donuceni. Asi to znáte, v kempu má teplou vodu povětšinou prvních šest až deset šťastlivců, kteří vystihnou okamžik, kdy je bojler s teplou vodou právě nahřátý. Ostatní se pak stávají, minimálně po dobu pobytu v kempu, nedobrovolnými (někteří i anodobrovolnými) otužilci. Spolu s jedním z účastníků Expedice jsme se domluvili, že v napočaté bohulibé aktivitě budeme pokračovat i doma. Nemám sice nejaktuálnější informace, jak na tom kolega je, co jsem se naposledy ptal tak se držel statečně (pouze jednou na studenou sprchu pozapoměl!)! Sám to dodržuju dodnes a to tak, že na konci sprchy (teplé či vlažné) následuje aspoň minuta sprchy studené či ledové (odvisí od hloubky studny, či zdoji podzemních pramenů). Nutno podotknout, že první pokusy z nouze (odehrávající se právě v kempech) se nezřídka podobaly záchvatům šílenství. Zběsilé pohyby, hluboké hlasité dýchání doprovázené všemožnými výkřiky až řevem. Postupem času lze cítit, jak si tělo zvyká (=tolerance organismu vůči extrémním podmínkám pomalinku roste) a ony projevy ubývají na intenzitě. Každopádně, když pak z onoho svatostánku čistoty vylezete plní svěžesti... stojí to za to!
Na závěr poznámku, že své děti otužoval i Móhandás Karamčand Gándhí! Tak vzhůru do toho a půl je hotovo!
A nazávěr pár užitečných odkazů:
* Co je otužování?
* Otužování dětí předškolního věku

...více otužování vám ušetří peníze za zimní oblečení!...

Time left - 14:27:36

Dneska jsem se opět jednou odhodlal k přechodu na Linux. Dokonce si i vybral distribuci, kterou se stalo ubuntu. Začal jsem stahovat (po téměř osmi hodinách stahování je zbývající čas uveden v titulku, opravdu nemám nejrychlejší připojení...) live verzi, čili jakousi zkušební verzi spustitelnou z CD, bez nutnosti kopírování jakýchkoli dat na disk. Po odzkoušení jsem odhodlaný stáhnout, případně objednat, normální install verzi a začít se učit. Snad mi toto odhodlání vydrží...

Fotbal - fenomén dnešní vesnice

Těžko mi hádat, který sport je v naší malé zemi nejpopulárnější. S jistotou lze snad tvrdit, že na prvních dvou příčkách popularity bude fotbal a hokej. Zaměřím-li se však na mikrosvět naší vesnice, není o prvním místě pochyb. Zda-li lze menší popularitu hokeje připisovat na vrub globálnímu oteplování (řeka na vesnici, zamrzá-li přes zimu vůbec, pak jen na jeden dva týdny... to se vesnickým dětem skoro ani nevyplatí investovat do bruslí...), nevím. Přeci jen ale hokej nejde zcela zavrhovat a i on m8 na vesnici své místo. Ale o tom třeba až někdy jindy.
Troufám si však tvrdit, že o fotbal na lokální úrovni se nějakým způsobem zajímá minimálně polovina mužské populace vesnické a dozajista i určité procento něžného pohlaví (víte třeba, že za družstvo žáků můžou hrát smíšená družstva? A že holky v družstvech nejsou zas takovými raritami?). Přes sezónu to na fotbalovém hřišti opravdu žije. Téměř každý den v týdnu má jedno z družstev (muži, dorost, žáci) trénink, o víkendech bývají zápasy, mimo hlavní sezónu pak turnaje a přátelská utkání. K mému velkému překvapení se např. na našem místním fotbalovém hřišti uživí i hospůdka, která prý je otevřena jen, když se na hřišti něco děje, tedy vlastně furt.
Baví mě občas na fotbal zajít a pozorovat ten zajímavý kolorit. Zápal hráčů, rozčilování a křik trenérů, fandění diváků, nezájem kolempobíhajících psů... A k tomu samozřejmě pivo.
Ještě větším překvapením pak byly zvěsti (od zdrojů, kterým mám důvod důvěřovat), že už i na té nejnižší ligové úrovni se vyskytuje korupce a uplácení. Ale o tom psát nechcu...
...dobrý den, sportu zdar, fotbalu zvláště...

Fotky z Roháčů

Tož se mi dostalo fotek z výletu do Roháčů. Tak jich sem pár nahodím...



Výhled na Ostrý Roháč a Plačlivý (moje maličkost hypnotizujíce Ostrý Roháč zcela vlevo)

Roháčské plesa

Volovec, Ostrý Roháč a Plačlivé (všechny tři přes 2000 m.n.m.)

Vesnická zábava v různých podobách

...čím dál častěji začínám přicházet na chuť vesnickým zábavám. Různé benátské, maškarní plesy, ukončení prázdnin a dožínky...
Jak si takovou akci představit? Asi tak trochu jako z filmu Divoké včely. Typická zábavová kapela je zase jako ze Šimka a Grossmana ("...kapela nebyla z nejpočetnějších, ale oba muzikanti, harmonikář i dirigent, dělali co mohli..."). Ovšem existují i světlé vyjímky. Tak například na včerejší loučení s létem v naší vesnici hrála tříčlenná kapela zvoucí se Česká trojka, kterážto nehrála vůbec špatně! Dokonce si troufnu tvrdit, že na zábavovou kapelu hrála dost dobře. Možná je můj názor malinko zaujatý, neb jeden z členů kapely je mým rodinným příbuzným. Ovšem z pouhého pozorování ostatních návštěvníků bylo zřejmé, že se všichni dobře bavili...
A kromě kapely? pivo, kořalka, víno, klobásky (které teda ke smutku spousty lidí včera chyběly) a taneční kreace, které taky stojí za to. A to pokud se jich účastníte, i když pouze pozorujete... a když pak kapela v ranních hodinách dohraje, nejsilnější jádro těch, kterým se ještě dom nechce spustí zpěv, či spíše řev všemožných písní i nepísí... od písní lidových, přes častušky až po současné "populární hity" ...i toho jsem se měl šanci zúčastnit...

...po kališku dáme, pak si zazpíváme, po kalíšku, po kalíšku...

Země snů, poznání a krajina šitá na míru

Tramtárie... co o ní napsat? Myslím, vlastně jsem si naprosto jistý, že nejde popsat, jak to tam vypadalo, co se tam událo. Je třeba to prožít. Můžu prozradit, že se jednalo o kurz Prázdninové školy Lipnice, organizace, která je členem mezinárodní organizace Outward Bound. Podstatné informace lze dohledat na jejich stránkách. Kurzy každému vřele doporučuju. Je to jedinečná příležitost poznat nové lidi, ale asi hlavně sám sebe, zkusit si věci, prožitky, situace, které jen tak nezažijete, přemýšlet nad věcmi, které by vás třeba ani nenapadly, poznávat, naslouchat...
Lipnické kurzy dokážou měnit lidem život... Stojí za to si to zkusit, projít se svou vnitřní krajinou i krajinou vnější, v našem případě Vysočinou, která má své kouzlo...
V nedaleké budoucnosti bych rád ještě absolvoval kurz první pomoci ZDrSEM, který pořádá taky PŠL a je založen na principech zážitkové pedagogiky... uvidíme...

Tady je kruh,
Tady je dvůr,
Tady bydlí
Moje pýcha
A štěstí,
Naposled.
Tady jsou knížky,
Tady svíce
Tady hrnky,
Tady lžíce

Kdybys´ šel pryč
Tady je klíč,
Příjdu hned

Vlasta Redl

Říkala mi jedna paní od komédie

...že mě jednou vezme sebou do Tramtárie. A slib se rozhodla vyplnit již tuto sobotu. Vízum mám již vyřízeno, jízdenku na Tramtárijský Expres taky. Zbývá než sbalit pár švestek a podívat se tam, kde mraky letí nízko nad zemí, letí rychle, hlava se mi točí...

...pak třeba až se dotočí, podám nějakou zprávu...

Co se již o prázdninách událo II. aneb Expedice Beskydy

Hned po Roháčích následoval další výlet. Tentokrát po vlastech českých. Celá akce se jmenovala Expedice Beskydy 2005 a specifická byla v tom, že všichni účastníci byli blízcí příbuzní! Já jakožto "velký vůdce" (ehm) a strůjce celé akce a se mnou sedm bratranců a sestřenic. Nejmladšímu účastníkovi bylo 12 roků. Jak již název celé akce napovídá, potulovali jsme se po Beskydech. Celá akce je zaznamenána našim kronikářem Honzou. Pokud se ji podaří převést do elektronické podoby, tak ji sem možná dám taky. Za týden jsme našlapali asi 60km, povětšinou s krosnama na zádech. Zážitků bylo mnoho, to asi ani nemá smysl popisovat (vše je právě v tom deníku). Zmínil bych snad jen lanový park Tarzánie na Ráztoce. Na první pohled totiž vypadá docela jednoduše, ale projít celou dráhu je fakt docela makačka (vyzkoušeno na vlastní kůži, totiž svaly)! Jo a kdyby se někdo chystal v nejbližších dvou letech na přehradu na Horní Bečvu s tím, že se tam vykoupe, tak ať ani nejezdí. Přehrada je vypuštěná, opravujou spodní výpustě...
Mám už i nějaké fotky, nemám však skenr... tak snad někdy jindy...

Co se již o prázdninách událo

...nebylo toho příliš, ale ani málo... Shodou okolností (nikoli však náhod!) jsem se poprvé v životě podíval do hor. Dokonce velehor! Ač nejmenších velehor na světě (říká se jim tak, ne?), přesto mě Roháče (Západní Tatry) naprosto uchvátily! Výšlapy jsme podnikli dva. První, rozehřívací, z kempu v Oravici na Bobrovec. Celou dobu se honily mraky, až nás dohnaly zrovna v sedle pod Bobrovcem. Takže na vrchol jsme šlapali osvěžování deštěm. Druhý výšlap pak byl od chaty Zverovka přes Volovec, Ostrý Roháč a Plačlivý do Smutného sedla a pak ještě cestou okolo Roháčských ples zpátky na chatu. Popisy obou cest jsou tady(ty první dva). Jeden deštivý den jsme pak strávili v termálních bazénech v Bešeňové. Parádně teplá voda, nějaké to pivko, plážový volejbal a sranda...

Myslím, že se do Roháčů určitě ještě vrátím!

Pro vlastní potřebu...?

Nevím, bude-li to mít smysl... ale proč nezkusit věci nesmyslné, že? Jak známo, nejsem nadán slovotvorným uměním, proto se zápisy, noticky a poznámky můžou jevit poněkud kostrbatě (a budou se tak jevit právem!).
A proč to všechno? Tak trochu po vzoru kamaráda Petra (viz odkaz na jeho blog) bych si chtěl zaznamenávat cesty, nápady, zážitky, nálady... primárně asi hlavně pro vlastní potřebu. Najde-li se přesto odvážlivec, který by snad zkoušel tento blog číst, či snad reakce publikovat, budu jedině rád.